1. Kostel sv. Martina

Kostel sv. Martina je nejen dominantou, ale i nejstarší zachovanou památkou v obci. Prostá jednolodní stavba s vysokou věží a trojboce uzavřeným presbytářem se nachází uprostřed rozlehlého hřbitova. Nalezneme na ní prvky všech hlavních stavebních slohů – od románského po barokní. Poprvé je kostel zmiňován v listině arcibiskupa Arnošta z Pardubic r. 1350 jako farní, k jeho starší historii prameny mlčí.

Z původního pozdně románského kostela z první poloviny 13. století se nám do dnešních dnů dochovala věž a loď. Na několika místech bylo odhaleno původní nepravidelné kvádrové opukové zdivo. Při opravách v letech 1923/4 a r. 1978 byly také objeveny zbytky ostění původních románských oken na třech stranách věže. Podle nálezů a historické literatury byla zhotovena morašickým farářem Josefem Malým replika, která dnes zdobí jižní stranu věže. V západní části lodi, v prostoru kruchty, se zachovala jednoduchá půlkruhová románská okénka. Loď byla nejspíše plochostropá, ukončena apsidou nebo menším pravoúhlým presbytářem, což ale bez archeo-logického průzkumu nelze jednoznačně určit.

Nejvýznamnější památkou na románskou stavební etapu je románský ústupkový portál s půlkruhovou archivoltou v severní předsíni. Kalichovité hlavice s bobulemi v rozích po stranách portálu podpírají nyní subtilní kuželkovité sloupky, doplněné v 16. století. Portál je datován Anežkou Merhautovou do doby kolem roku 1230.

Ze zbytku tribuny přístupné z patra věže by také bylo možno usuzovat na přítomnost nedalekého panského sídla. Na starších mapách ještě v 19. st. byly zřetelné valy kolem kostela, možný pozů-statek opevnění útočného charakteru pro poddané církevní vrchnosti.

K rozšíření kostela dochází v 2. polovině 14. st. stavbou nového gotického presbytáře o stejné šíři s lodí. Je zaklenut dvěma poli křížové klenby a paprsčitě v závěru, který je uzavřen třemi stranami osmiúhelníka. Stěny presbytáře člení výklenky s bohatě zdobenými baldachýny, spočívající na konzolách s krátkými příporami (nyní jen částečně dochovanými).

Na venkovský kostel poměrně bohatá výzdoba svědčí o účasti významnější stavební huti. Nabízí se souvislost se současnou stavební činností v Litomyšli – výstavba augustiniánského kláštera, event. biskupské katedrály. Na některých konzolách pod baldachýny se dochovaly štítky s osmicípou hvězdou (rodový erb Šternberků) a zkříženými břevny (znak litomyšlského biskupství), což by přímo ukazovalo k osobě Alberta ze Šternberka (litomyšlským biskupem v letech 1364-68 a 1372-80). Neuzavřenou otázkou je datování klenby, jejíž žebra nenavazují přesně na baldachýny i přízední žebra, která jsou většinou osekána. Nejspíš došlo k zaklenutí až v pozdější gotické stavební fázi, nelze vyloučit ani úpravy po požáru kostela r. 1553, snad s použitím starších stavebních článků. Svědčil by tomu i svorník s renesančním štítkem ve druhém klenebním poli.

Výrazná polychromie klenebních žeber, znesnadňující datování, pochází z roku 1948. V presbytáři se ještě nachází drobný kamenný výklenek zevně půlkruhově, uvnitř hrotitě zakončený, nejasného stáří. O pozůstatek raně gotického sanktuáře, nejspíše sem druhotně umístěného účelu (vzhledem k umístění nízko nad podlahou). Zevně je presbytář členěn dvakrát odstupněnými opěráky, zakončenými štítkem. Okna zdobí gotické kružby, tvaroslovím odpovídající době výstavby presbytáře (podle Dobroslava Líbala 60. léta 14. století). Zachovaly se pravděpodobně v původní podobě, jen místy novodobě vyspravované.

Renesanční úpravy si vynutil požár kostela roku 1553. K tomuto datu se hlásí český nápis v nadpraží nově zřízeného jižního portálku. Ze stejného roku pochází úpravy severního románského portálu, kde byly doplněny dva kuželkovité sloupky a v tympanonu renesanční deska prázdným štítkem s akanty a letopočtem 1553. Pravděpodobně ze stejné doby pochází přístavba nebo přestavba severní předsíně a sakristie (její nesourodé zaklenutí je dokladem složitějšího stavebního vývoje). Renesanční jsou i půlkruhovitá okna v západní části lodi. Zajímavým detailem je zachovalý zlomek ornamentální výmalby, odhalený na kruchtě, který nám umožňuje představit si výzdobu kostela v 16. století.

V době barokní byla provedena úprava věže, která byla zvýšena o patro a dostala nová jednoduchá půlkruhovitě ukončená okénka. Nově byl také zřízen jednoduchý vstupní portál (podle některých pramenů datovaný do roku 1692 nebo 1687).

Poslední větší oprava kostela proběhla v letech 1947-1948, kdy byla mj. upravena (zkrácena) kruchta a vybudován nový přístup na kruchtu z předsíně. V místě původního schodiště v podvěží vznikly dvě dvojice polosloupů románských forem, vytvořené zdejším zedníkem Františkem Flídrem. Kostelní loď dostala nový kazetový strop z modřínového dřeva (truhlářství Josefa Jiskry) a šindelová krytina byla nahrazena břidlicí.

Zařízení kostela je převážně barokní a klasicistní. Presbytáři dominuje hlavní oltář, dílo řezbáře Václava Henrycha z Litomyšle z r. 1785. O něco mladší je oltářní obraz sv. Martina od Jana Umlaufa z Kyšperka (1879). V nedávné době byl odborně restaurován, takže si jej opět můžeme prohlédnout v původní kráse. Zobrazuje typickou scénu z legendy o sv. Martinu, na níž se světec před branami Amiens dělí o plášť s žebrákem. Boční oltář P. Marie je klasicistní (kol. r. 1800), na něm je umístěna barokní socha růžencové P. Marie, kompozičně nápadně podobná kamenné soše P. Marie na Rovince. Je o něco mladší, její vznik lze klást do doby mezi 1740 – 1760. Protějšková kazatelna je empírová z r. 1809. Kamenná křtitelnice je z roku 1774. V sakristii se nachází zajímavý krucifix z 18. století s gotickými reminiscencemi. Barokní skříň varhan je zdobena akantovou řezbou s rozetami. Původní barokní nástroj však již byl nahrazen novým r. 1936 (Josef Kunt z Lomnice nad Popelkou) a opět nově přestaven r. 1996 (Václav Grygar z Prostějova). Ve věži jsou zavěšeny původní staré zvony. První s nápisem : "Anno Domini 1467 Pánu Bohu ke cti i Matce Boží Petr z Mýta svatí" a druhý : "TENTO ZWON GEST SLIT KE CZTI A CHWALE LETHA PANIE 1587". "PANV BOHV A SVATEMV MARTINV DANIEL". 

Z novodobého zařízení nutno zmínit četná díla akad. sochaře Stanislava Malého. Roku 1977 doplnil prázdné gotické výklenky v presbytáři šesti sochami českých patronů (sv. Cyrila, Metoděje, Václava, Ludmily, Vojtěcha a Jana Nepomuckého, přičemž doplnil i dvě chybějící konzoly. V dalších letech přibyly dřevořezby Sv. Anežky České, Archanděla Michaela, Vzkříšení a kompozičně zajímavá Pieta v lodi. Ve výklenku presbytáře se ještě nachází vyřezávaná schránka na svaté oleje. Od téhož autora je výrazně expresivně pojatý Krucifix v předsíni. Výčet ještě doplňuje pískovcová socha P. Marie s Ježíškem v náručí, postavená u kněžských hrobů v závěru kostela.

Z roku 1970 pocházejí nové dveře v jižním portálku, zdobené tepanými reliéfy z měděného plechu od akad. sochaře Františka Jandy. R. 2007 byla v podvěží osazena nová mříž, dílo um. kováře Miloše Faita. Výzdobu nových hlavních kostelních dveří provedl r. 2010 řezbář František Malý ze Sebranic.

Také současnost přichází s novými sochami. Dne 11. června 2016 byla odhalena na vnějším plášti závěru kostela sv. Martina pamětní deska kněze M. F. Vícha - rodáka z Jiříkova, který dlouhá léta působil v Dobrši na Šumavě. Autorem portrétní bysty je akad. sochař Tomáš Vejdovský, žák Karla Nepraše z pražské AVU.

Nerealizovaný nový kostel
Ke stavební historii kostela patří i nerealizované plány na jeho rozšíření nebo výstavbu kostela nového. Důvodem byla nedostatečná kapacita starého kostela. V 18. století byl problém dočasně vyřešen výstavbou poměrně rozlehlé kaple sv. Daniela. Od poloviny 19. století pak vznikla celá řada projektů, které jsou variacemi různých historizujících stylů. První návrh z r. 1858 od profesora pražské Akademie Bernharda Gruebera ještě počítal se zachováním gotického presbytáře, další už byly novostavby v novogotickém slohu (J. Treurer 1860, Otto Maletz 1893/6).

Počátkem 20. století po nástupu faráře Josefa Vlčka úsilí o výstavbu nového kostela vrcholilo. Z té doby pocházejí návrhy na kostel v novorománském stylu (pardubický stavitel Boža Dvořák 1900, stavební rada Rudolf Vomáčka 1903/8). Většinou počítaly s demolicí historické budovy, což naráželo na odpor tehdejšího c.k. památkového úřadu. Ten později ve svých požadavcích slevil a trval jen na zachování gotického presbytáře. Stavba nakonec nebyla realizována především z důvodů finančních (r. 1908 dostala přednost stavba nové školy), později z důvodu válečných událostí. Jednání o výstavbě nového kostela však probíhala ještě do r. 1917, tehdy se aktéři klonili ke stavbě barokních forem. Z roku 1926 pak pochází návrh stavitele Václava Šilhavého, který navrhoval přístavbu jižní a dostavbu severní předsíně s použitím renesančních prvků.

Obecně se uvádí, že pro stavbu novostavby bylo rezervováno místo původního hřbitova severně od stávajícího kostala. Na několika zachovalých nákresech je však situována na straně jižní, kde by taky měla větší prostor. Z uměleckohistorického hlediska můžeme jen konstatovat, že žádná z navržených novostaveb by nevyvážila ztrátu historické památky.

Hřbitov
Kostel je obklopen hřbitovem. Jeho jižní část byla vytyčená v podstatě výstavbou nové silnice přes farní a školské pozemky r. 1891. Oficiálně se zde začalo pohřbívat r. 1896, kdy byla zbudována i kamenná zeď kolem silnice. Starý hřbitov se nacházel na sever od kostela, zrušen byl roku 1908 v souvislosti s plánem výstavby nového kostela. Když k tomu nedošlo, byl ponechán v podstatě svému osudu. Až v 80. létech 20. stol. bylo rozhodnuto o výstavbě nové obřadní síně. Stavba byla naštěstí zastavena ve fázi vybudování základů. Po roce 1989 pak prostor získal nové naplnění. Péčí pana faráře Josefa Čiháka zde vznikl klidný parčík, kde byla rozmístěna originální křížová cesta podle návrhu akad. malířky Ludmily Jandové z Osíka. Skládá se ze čtrnácti kamenných křížů nestejné výšky a na ně jsou připevněny plastiky z nerezového plechu. Kříže zhotovil kameník z Poličky a plastiky opatřily řeholní sestry z Mendryky v Římě. Celkové uspořádání parčíku navrhl zahradní architekt ing. Václav Hurych. Patnácté zastavení je socha Vzkříšení od akad. sochaře Stanislava Malého.

Zásluhou pana faráře Josefa Čiháka byl v druhé polovině 90. let 20. století v parčíku s křížovou cestou vybudován nový památník obětem I. světové války. Jde o moderní kovovou plastiku se siluetou raněného od akad. sochaře Martina Jandy z Osíka. Dříve na kůru kostela visel v zaskleném rámečku pouze seznam padlých, psaný rukou prof. P. Františka Boštíka.

Každého, kdo navštíví hřbitov, zaujme působivá náhrobní plastika "Duše" z 80. let 20.století. Je to plastika dívky - ženy se zlatými vlasy a ve zlacené říze, v mírně nadživotní velikosti. Pravděpodobně symbolizuje duši, která právě opouští tělo a směřuje k vykoupení. Autorem je významný český sochař Olbram Zoubek.

V roce 2017 až 2019 byla provedena generální oprava hřbitovních zdí.

Hlavní vstupní bránou do hřbitova je starobylá zvonice z roku 1646. Průchozí dolní patro je zděné, zvonové patro je dřevěné, jen o málo širší. Rošt zvonové stolice zabezpečovaly na nároží ještě svislé dřevěné trámky, později odstraněné, zachovaly se jen v průjezdu. Bránu uzavírá kovaná mříž z r. 1972, zhotovená podle návrhu akad. sochaře Františka Jandy. Původní zvony byly zrekvírovány r. 1917 pro válečné účely, na nové si zvonice počkala až do r. 1988. Tři nové zvony Sv. Duch, Maria a Josef pocházejí z dílny Laetitie Dytrychové v Brodku u Přerova. Před zvonicí stojí misijní kříž redemptoristů z r. 1859. Farní kronika uvádí, že kříž stával mezi čtyřmi lipami. Záznam v kronice byl pořízen začátkem minulého století. Dnes kříž chrání pouze lípy dvě. Jde o kříž, který byl vysvěcen až roku 1861 rektorem redemptoristů P. Antonínem Maštalířem, na památku první svaté misie, která v Dolním Újezdě proběhla v tomto roce (jak prozrazuje datum na zadní straně pilíře).

Další misie se v Dolním Újezdě konala roku 1912, a to v období adventu. Na kříži je zachycena opět pouze letopočtem. U příležitosti konání této misie byl kříž obnoven a znovu okrášlen Františkem Zaoralem, zdejším kostelníkem a truhlářem za odměnu 32 K. Při obnově byly opraveny mluvnické chyby v nápisu a vtesán letopočet konání druhé misie – rok 1912.

Misie je vždy velká událost pro celou farnost a nejbližší okolí, proto byla ve farní kronice pečlivě zaznamenána. Probíhala ve dnech 15. – 22. prosince roku 1912. Většina farníků se na ni velmi těšila. Mládenci přivezli chvoj z farského lesa, dívky z něj upletly věnce a stěny chrámu jím a květinami vkusně ozdobily. Některé obětavé hospodyně navíc doma hostily misionáře. Důstojní otcové misionáři horlivě kázali a obětavě celodenně zpovídali, přičemž jim vypomáhali dva místní kaplani Václav Oliva a Petr Petřík spolu s několika faráři z přilehlých obcí, jako jsou Mladočov, Sloupnice, Morašice. Pomohl také katecheta obecné dívčí školy v Pardubicích - František Boštík. Celé této duchovní obnovy se zúčastnilo asi tři tisíce osob, hlavně z Dolního Újezda, ale i přilehlých obcí.

U kříže, který byl obnovený na podzim, se v neděli 22. prosince vykonalo svěcení a uctění u příležitosti slavnostního zakončení misií v Dolním Újezdě. Slavnostní průvod se neobešel bez družiček ani bratří Orlů ve svých parádních stejnokrojích. Účinek svaté misie byl uspokojivý: posílil se duchovní život celé farnosti, a to nejen katolíků.

Celý objekt stojí na dvou stupních pravoúhlého půdorysu. Patu pískovcového podstavce tvoří nezdobený kvádr, na který navazuje další přibližně stejně velký v horní části zúžený oblounem. Následuje nízký kamenný hranol spojený s největší a nejštíhlejší partií soklu, která nese nápis: Pojtěž ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste a já vás občerstvím. Pod pozlaceným textem je připojen odkaz na příslušné místo v Bibli: Mat 11, 28. Nad nápisem je kvádr obepnut tenkým profilovaným páskem, aby hladká stěna hlavní části ještě několik centimetrů pokračovala, než přijde výrazná římsa, která je v čelní části mírně prohnutá. Sokl zakončuje hranol ozdobený mělkou nepravidelnou bosáží. Takto ojediněle zdobeným kvádrem je ukotven litinový kříž zdobený prázdnými tvary křížů či svatozáře nad tělem Krista, jenž je natřen zlatou barvou. Nad poměrně mohutnou svatozáří se vyjímá tabulka s nápisem INRI.

Další misie se v Dolním Újezdě konala roku 1931 a naposledy v roce 2009. Poslední restaurátorské práce provedl v roce 2006 akademický sochař Stanislav Malý.